Včera mne zaujal film o ponorce K19. Výborně natočené a výborně zahrané. Uvědomil jsem si u toho, že každý z nás byl v reálném socialismu jen číslo, naprosto zbytečný a odepsatelný prvek.
Když nad tím přemýšlím dnes, tak se mnoho nezměnilo. Snad má lidský život větší cenu, ale pořád jsme jen položky v nějakých seznamech a evidencích. Je to orwellovské a velký bratr nás nejen sleduje, ale vyměřuje i čas.
Ano, cítím se být svobodný, ale jen ve své kolonce, kterou mi systém přidělil, tedy invalidní důchodce hledající jakoukoli brigádu. Takže mám stále v seznamu své místo.
Anonymní fanoušci mi vyčítají články o spartakiádním vrahovi. Straka, ale není jediným tématem, kterým se zabývám. Ja vlastně jen vyprávím okolnosti vzniku té reportáže. Okolnosti jsou zajímavé, nevejdou se totiž do odvysílané reportáže.
Ano, lidi si mohou myslet, že to je obhajoba vraha, ale tak to není. Ta reportáž byla první, která umožnila setkání vraha s rodinou obětí a podotknu jen, že jsem do toho setkání nijak nevstupoval, a ani ho v reportáži nijak nekomentoval.
Je jasné, že internet potřebuje své „zlé“, které by ponižoval články a reakcemi. S tím jsem smířený.
Tématem zítřka bude Nelítostně, tedy kniha, která poprvé vyšla v roce 2006. Blíží se doba, kdy vrazi Kamily se dostanou na svobodu. Možná, že to bude i tématem k jednání. Uvidíme, jak to dopadne.
Dnes se chystám skoro po třech týdnech ven. Měl jsem problém vyjít mezi lidi, mám jakousi fóbii, ale dnes ji překonám a v krásné kavárně Café Franz Josef u kolonády si dám vynikající kávu a ještě si popovídám s chytrým a zajímavým přítelem Milanem.
Hezký den.
