Seděl
naproti ní a nechápal. Co to vlastně
po něm
chce? Políbil ji na tvář
a chystal se odejít. Zaryté nehty do předloktí
vykouzlily na pokožce
pět
zarudlých obloučků.
„Zabiju
tě,
protože
to dlužím,“
usmívala se studeně…
Před
minutou ji skoro žádal
o ruku, a teď
měl
strach jako vystrašený
školák.
„Neblázni, a proč?“
Nechtěl
se ptát. Znal odpověď.
Věděl,
že
vzpomínka na Terezu ji bolí. Jeho pronásleduje. Několik
let se budil v noci ze snů
s jejím uplakaným obličejem.
„Však
víš
proč,
znal si ji vlastně
líp než
já, a zabil si ji.“
Cítil, že
pánem situace je ona.
Když
ho tenkrát potkala v knihkupectví, usmívala se
stejně:
„Detektivku,
pane, no jasně,
co jiného…“
„Půjdete
na kafe?“ usmál se i on a ona neodmítla.
Vlastně
se ženám
vyhýbal, měl
z nich strach, ale tehdy neodolal. Poprvé po letech
neodolal.
„Pavlo, neblbni, mám tě
rád, fakt,“ zkusil poslední variantu obrany. Věděl,
že
je zbytečná,
ale měl
ji rád. Nikdy by si nedokázal představit,
že
by ho mohla tak moc nenávidět.
Vlastně,
do dnešního
večera
to netušil.
Prohlédla
si lůžka
nehtů
a dlouze se podívala do jeho očí.
„Ty
hajzlíku, tak na tenhle pocit jsem čekala
deset let. Ani nevíš,
kolikrát jsem byla sama a plakala. Moje ségra si v klidu ležela
v rakvi, a tys chodil po světě.
Máma každej
večer
brečela,
půl
roku brečela.
Sbírala její rozmašírovaný
tělo
z chodníku, a ty, ty si tady klidně
vyprávíš
o lásce. Táta se utopil v chlastu a mně
jsi ukradl dětství.
Proč,
proboha? Pro jeden posranej orgasmus?“
„Pavlo, neblbni, hodně
se pilo a Tereza se nebránila, a já byl poslední, chápeš,
POSLEDNÍ! Náhodou, vlastně
mě
na ni hodil Pepa. Já ani nechtěl!
Chápeš?“
Na čele
mu vyrašila
další
krůpěj
potu. Bál se všeho,
co ještě
nevyslovila, cítil peklo vlastních myšlenek.
„Jdi
do prdele, hajzle. Prostě
jsi ji vojel, prasáku! Nemohla se bránit, jen sis užil
a konec. Neznamenala pro tebe nic, kreténe. Když
přišla
domů,
brečela
tři
dny a krvácela. Měla
ji natrženou,
sviňáku.
Bála se jít k doktorovi, bála se celýho světa…“
Pozorovala
ho a mluvila klidně.
Léta skládala slůvka
a teď
jen odříkala
svoji stokrát přeříkanou
básničku.
„Jirko, když
umírala, tak řekla
jen: Byl u toho Jirka, a já to slyšela!
Měla
otevřený
zlomeniny, crčela
z ní krev, plakala bolestí a já nad ní stála se školní
taškou
na zádech.“
Pavla teď
už
tiše
plakala a prsty jí zbělely,
jak silou tiskla desku stolu. Stál ještě
chvilku, pak tiše
zaplatil a nechal Pavlu se slzami plnými zuřivosti
ve večerním
bistru.
Vyšel
ven na studený vzduch a neudržel
slzy marnosti.
„Do prdele!“ řval
na celou ulici a utíkal proti podzimnímu větru.
Chtěl
zmizet a propadnout se. Už
si ani nevzpomínal na útlou postavu něžné
blondýnky, když
se mu z děsivých
snů
vrátila a chtěla
ho zničit.
Tehdy
to byl divný večer
plný narážek,
až
se kluci rozkurážili
marjánkou a vrhli se na Terezu.
Plakala, když
ho na ni Pepa hodil, ale byl vzrušený
z obnažené
ženskosti,
a tak ji znásilnil. Vlastně
bez zájmu, vlastně
bez vzrušení.
Tereza brečela
dlouhé hodiny na koberci. Pořád
plakala a neřekla
ani slovo. Do tiché ulice slyšel
jen její vzlyky a příjezd
ranního autobusu.
Úplně
zapomněl
na letní noční
záchvat, až
když
se vrátil do třídy
po letních prázdninách, slyšel,
že
Tereza skočila
z okna. Tehdy ho poprvé polil pot. Mlčel
a vyčítal
si. Utěšoval
se a nenáviděl.
Snažil
se zapomenout!
Čas
překryl
všechny
rány a schoval její tělo
pod metrový příkrov
zeminy. Nechodil na hřbitov
a doufal, že
se nikdy nevrátí ani jedna vzpomínka.
Utíkal do ticha noční
ulice a bál se. Věděl,
že
Pavla myslí svou hrozbu vážně.
Prchal nočním
listopadovým mrholením do nebezpečí
vlastního bytu.
Měla
od něj
klíče.
Vlastně
jí je vnutil, říkal
tehdy, že
vládne jeho životem.
Hořce
se usmál.
Zasranej svět,
potká jedinou ženskou,
která podle něj
za něco
stála, a ona je to Terezina sestra.
Pláč
andělů.
Vzpomínal a miloval noční
deště.
Nemíval strach z nich. Větší
strach měl
sám ze sebe.
Kola drnčivě
přeskočila
nízký obrubník a nárazník přirazil
jeho tělo
na betonový sloupek mostu.
Jen se naposledy podíval do jejích
očí,
a pak upadl obličejem
na kapotu. Už
neměl
strach, odloučení
od života
přišlo
rychleji, než
sám čekal.
Pavla
seděla
za volantem a zvracela vysílením, milovala jeho úsměv
a nenáviděla
každý
jeho pohyb. Viděla
jeho tělo
zlomené a obličej
bez dechu.
Déšť
tloukl do kapoty a ona plakala. Loučila
se do nočního
ticha s Terezou, loučila
se s bolestí a věděla,
že
v podstatě
žije
další
marný život.
Zařadila
zpátečku
a nechala padnout jeho bezvládné tělo
na chodník.
Auto rachotilo na cestě.
Vrátila se zpátečkou
několik
stovek metrů.
Odepnula pásy a pravé chodidlo sešláplo
plynový pedál. Rozhodla se, šlápla
na plyn a nechala auto nabrat rychlost. Ruce strhly volant.
Hlava
rozrazila přední
sklo a ona jen cítila, že
padá do černočerné
tmy…
