Ta moje se naštvala a byl z toho skandál! Nic jsem neprovedl, nepiju, nekouřím, jen jsem prostě rychlejší než smrt a to u chlapa prostě není dobré.
„Klárko, ale já tě mám rád,“ usmál jsem se na svýho drobečka a hladil jí něžně ramínka. Celkem klidně pokračovala na počítači v nějaké karetní hře.
„Lásko, už jsem umyl nádobí, nezahraješ si karty se mnou?“ Věděl jsem, že ten mazlivý tón nesnáší.
„No jasně, svlíkacího pokra, blbečku.“ Měla depku a byla naštvaná a když byla naštvaná, tak s ní sranda nebyla.
Tiše jsem uklidil nádobí a vykoupal se.
Pořád hrála karty na počítači. Udělal jsem kávu a otevřel láhev archivního vína, zapálil její milované svíčky a pozoroval jsem její nádherná záda.
Miloval jsem ji i po pěti letech. Vcelku jsem se smířil s tím, že doma plním roli pilné včelky Máji. Ještě než přicházela domů, tak jsem uklidil a připravoval večeři. Nákupy, úklid a prostě všechno, jen aby ta moje princezna byla spokojená.
Tedy až dodnes jsem si to myslel, že spokojená je.
Zavřela karty, sbalila SPY a zmizela v koupelně. Ještě se vrátila a koketně mi nabídla nohu, abych jí sundal ponožky. Neprotestoval jsem, má nádherné nohy a chápal jsem, že po celodenním pracovním nasazení ji hrozně bolí záda.
Detektivku v televizi vystřídala Emmanuella 2000. Nádherná ženská ňadra se povalovala za sklem obrazovky a božské ženské tělíčko se nechávalo oblažovat tekoucí vodou u mě v koupelně.
Sakra, už aby přišla. Svíčka pomalu dohořívala a mně se pomalounku klížila očka. Bylo slyšet, jak odkládá Spye, už přijde… a po půlhodině přišla.
„Lásko, tak si pojď lehnout, mám pro tebe dárek.“
Konečně se usmála. Sedla si a já se díval na její kouzelně stavěné boky. Vzala krabičku s prstenem a usmála se jako školačka, která právě dostala jedničku.
„Klárko, já jsem šťastný chlap, že jsi se mnou vydržela celých pět let.“
Něžně naklonila obličej a nabídla svoje malinová ústa k polibku.
Prstýnek s malinkým diamantem se jí evidentně líbil. Archivní víno se zatetelilo do svitu svíčky a pak mi tiše spočinula v náručí.
„Miláčku, ty jsi moje pohádka.“
Miloval jsem ty něžné chvilky před i po milování.
Televize blikala a svíčka tiše dohořela. Cítil jsem to vzrušení a moc jsem ji chtěl. Teď, hned!
Nádherné chvilky, ukradené vteřiny, kdy jsem objevoval zákoutí jejího vzrušení.
Schoval jsem si ji do náruče a sladce usínal.
„Karle, spíš?“ zazněl její medový hlásek do ticha.
„Ještě ne, drobečku.“
„Víš, na co myslím?“
„Nevím, lásko,“ dlaněmi jsem něžně svíral kužely jejích ňader.
„Asi máš teď těžký období, viď, Karle?“
Ten tón nevěstil nic dobrého.
„Ani ne, teď se docela daří.“
„Ale, přemejšlím… a víš, co mi připadá?“
„Nevím, povídej.“
A bylo ticho. Přemýšlel jsem, co tím vlastně myslí. Ženská je tvor veskrze záhadný a zásadně platí, že nevinná otázka končí velikým průšvihem.
„Tak povídej,“ začínal jsem být už hodně netrpělivý.
„Prostě, bývalo to lepší…“
„Co bývalo lepší.“ Proboha, co tím myslí…
„Prostě jsi nějakej rychlej…“
Děsivá věta.
„Proboha, co tím myslíš? Přece nejsem Fittipaldi.“ Teď už jsem měl chaos v hlavě.
„Právě, že jsi…“
Sakra, Ježíš na kříži prožíval chvíle blaha. Já jsem prožíval docela solidní lobotomii.
„Kláro, co tím chceš říct?“
Poslední naděje…
„Když si vzpomenu na Pepu, tak nám to normální číslo trvalo i tři čtvrtě hodiny.“
„Ty chceš říct, že Pepa byl bejk, a já jsem rychlej snaživec?“
Doprdele, že já vůbec reagoval.
„A taky jsme to měli častěji. Každej den dvakrát, minimálně!“
„Kláro, myslím, že bude lepší spát.“
„Ano, Karle.“
Přemýšlel jsem, teda spíš nechal probíhat ty obrázky Pepína se ztopořeným penisem, jak uspokojuje Kláru minimálně devadesát minut denně.
To znamenalo šedesát čísel za měsíc a celkem čtyřicet pět prosouložených hodin. Sakra, já jsem trubka.
„Kláro, uvědomuješ si, že za měsíc jste prosouložili skoro dva dny?“
„O víkendech jsme měli i delší čísla…“
To už bylo fakt hodně. Cítil jsem, jak mi stoupá tlak. Pan Papin by na mě byl hrdý.
„Kláro, sakra, to je fakt děsně fajn. Máme pátý výročí a ty mi vyprávíš o Pepinově potenci… Jsi normální?“
„No, mně to jen proběhlo hlavou…“
„Co ti proběhlo, že jsem menší samec, že mi nestojí, že jsem rychle hotovej? Doprdele, co tím myslíš, jak to myslíš, proč? Tak víš co, milá Kláro, vyser se na mě, vrať se k tomu svýmu Rosenbergovi a na mě se vyser!“
„Pepa zejtra přijede.“
„Ahááá, tak Pepa přijede a je to samec, kurva, co to je za asociace? Víš co, ty moje květinko, jdi do prdele… vrať mi dárek a můžeš zavolat Pepovi…“
Sundala si prstýnek a hodila ho do rohu. V euforii jsem sebral ten podělanej prsten a prostě ho spolkl.
„Do prdele, Karle, ty jsi vopravdu nemožnej a ženským vůbec nerozumíš,“ řekla tichým hlasem a odešla s robertkem a nabitým mobilem spát do podkroví.
A já si šel sednout na WC čekat na prsten. Prsten jednou vyjde ven, ženský stejně nepochopím a Pepa je hold samec!
Jen nevím, jak se zbavit předčasné ejakulace.
